730
VÁLEČNÉ POVÍDKY Z MÍROVÉ DOBY. (2. ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ)
V padesátých letech šlo v armádě o život. V šedesátých a sedmdesátých o kriminál. A v osmdesátých letech šlo už jen
(s odpuštěním) o hovno. A o tom jsou tyto povídky.
Soubor krátkých povídek, které svérázně reprodukují téměř pravdivé události a skutečné postavy tak či onak nějak svázané s povinnou dvouletou základní službou. Vyšší i nižší zaměstnanci armády, vojíni a poddůstojníci, jejichž tristní osudy se prolínají s absurdním systémem tehdejší ČSLA. Jména byla změněna. Zásluhy zůstaly ponechány.
Seznamte se s tristními zaměstnanci armády a politruky. Čechy, Slováky a vším mezi tím. Zrezivělou bojovou technikou. Věčně přiopilým spojovacím vojskem a především s do nebe (a snad i do pekla) volající absurditou zvanou ČSLA osmdesátých let.
Původně vyšel soubor těchto povídek 2x v humoristickém časopise Trnky Brnky. Toto je již druhé knižní vydání. Oproti vydání prvnímu je doplněné o několik nepublikovaných povídek.
Původní časopisové vydání obsahovalo ilustrace. Ty, bohužel, nešlo v knize z důvodu autorských práv použít.
JEDNA, ALE OPRAVDU JEN JEDNA POVÍDKA NA UKÁZKU.
SOCIALISTICKÁ REPUBLIKA BELÁVIE
Říká se, že peníze kazí charakter. V socialistické armádě nebylo co kazit, a tak se peníze těšily velké oblibě. Peníze byly praktické. V „armě“ je bylo možné směnit za poživatelné potraviny, v hostinci za alkohol a v neposlední řadě za ně bylo možné nakoupit výdobytky kapitalistické kultury na vesele rašícím černém trhu.
„Čo..., k čemu vám sú peniaze? Kazia charaktér! Já žiadnych němám, som chudý dôstojník..., ale mám hento ... ten – charaktér...“
Skutečnou posedlostí po papírcích s imbecilními motivy svářečů, zemědělců a vojevůdců velmi překrásně trpěl vojín Pacholík. Pro peníze by tento vojín udělal cokoli a pro kohokoli. Vojínu Pacholíkovi žold nestačil. Jeho talent utrácet byl až obdivuhodný. Jakmile to šlo, stal se pokladníkem roty. Aby se mohl stát pokladníkem ZO SSM, tak do této organizace vstoupil. Aby se mohl stát pokladníkem ZO KSČ, stal se členem tohoto mocného hnutí. Život vojína Pacholíka se zkrátka točil jen kolem peněz. Byl na nich závislý.
V noci, když všichni spali, přepočítával peníze ve svých kasách a rajcoval se šustotem bankovek a cinkáním mincí. Pochopení našel vojín Pacholík u podobně postiženého vojína Homoly, který zase ve své touze po penězích neváhal a přispíval slabomyslnými články do pokrokového týdeníku Obrana lidu, za což se sice styděl, ale pravidelné honoráře mu neustále našeptávaly, že stud se dá vykoupit.
„Týmto udelujem vojínu Homolovi pochvalu před nastúpenou jednotkou. Článok, ktorý napísal do Obrany lidu o svojom veliteli, svedčí o talentu tohto súdruha.“
Ke spiknutí vojínů Pacholíka a Homoly došlo kde jinde než v restauraci U Zelených. Inspirováni věčně žebrající Nikaraguou, Kubou a podobnými pazeměmi došli oba vojíni k názoru, že jedna země navíc už mapu světa nevytrhne a jim naopak vytrhne trn z paty a vyřeší jejich věčně tíživou finanční situaci. A tak vznikla socialistická republika Belávie. Objevitelé umístili Belávii do nevlídných severských končin Grónska a do vínku jí dali socialistické zřízení, bídu a útlak ze strany krvežíznivého Islandu. V Belávii vládl proletariát. Obývali ji Eskymáci, kteří chovali tučňáky na rozlehlých farmách. Jelikož socialistická republika Belávie byla utiskována imperialistickými Islanďany, bylo nezbytné, aby vysoce rozvinuté socialistické země, jako například právě Československá socialistická republika, poskytly belávským soudruhům Eskymákům finanční podporu.
„Soudruzi. Belávští zemědělci každý den tvrdě pracují na tučňáčích farmách. Dnem i nocí mrznou a potýkají se s vpády imperialistické armády Islandu. Je více než naší povinností belávské soudruhy podpořit. Tímto vám přikazuji dobrovolně poskytnout ze své výplaty 5 Kčs na fond pomoci Belávii!“
Jelikož zeměpisné znalosti zaměstnanců armády nebyly nejlepší, vojínem Pacholíkem přimalovaná zemička na severu Evropy na nástěnné mapě světa v politickovýchovné světnici vypadala věrohodně a vzájemná soudružská pomoc trpícím zemím usilujícím o budování socialismu byla nezpochybnitelná. Vše fungovalo, jak mělo. Tok peněz z příspěvků byl pravidelný. Pravda, našli se pochybovači, jako třeba poručík základní služby Freudfield nebo učitel Kádal. Ti tvrdili, že v Belávii nejenže nežijí tučňáci, ale ani Eskymáci. Existenci socialistické republiky Belávie samé odmítali uznat, pokud se část příspěvků vybraných na zbídačelé budovatele socialismu na chladném severu nedostane i do jejich kapes. To se stalo, a tak existenci malé zemičky trpící pod imperialistickým Islandem se dostalo zastání i u vysokoškolsky vzdělaných vojáků základní služby. Časem oba přiznali jak Eskymáky, tak tučňáky. Dokonce sami iniciativně navrhli sbírku na výstavbu belávské univerzity marxismu-leninismu.
Bohužel Homola i Pacholík byli nenažranci. Finančně prosperující Belávie na severu jim časem přestala stačit. Chtěli své panství rozšířit i do teplejších končin. Nápad se Střední Koreou nebyl z nejlepších, a tak oba ziskuchtivci nejenže nerozšířili svou působnost do teplejších krajin, ale navíc přišli i o spolehlivý příliv peněz z tučňáčích farem chladného severu.
„Homola, Pacholík..., ak vy niekomu poviete, že ste si to celé vymysleli a urobili z dôstojnického sboru kokotov, osobne sa postaram, abyste boli do tej vašej Belávie prevelení. Jasné?!“
S dnešními běloruskými aerolinkami Belavia nemají ani Pacholík, ani Homola nic společného.