MAGNITUDO

Magnitudo je součástí vznikající quadrologie na téma živly. Prvním počinem byla Virga. Na téma vody. Magnitudo je jejím volným (a paralelním) pokračováním. V současnosti vzniká další knížka. A sice na téma ohně. A pak ještě vzduch. A jelikož živly nejsou 4, jak rádi věříme, ale je jich 5, bude ještě knížka o živlu nejvypečenějším. A tím je: čas, bez kterého by nic nebylo, že?

 

Příběh Magnituda se motá kolem několika navzájem nijak nesouvisejících jevů. Relativně nepodstatným je právě MAGNITUDO. V běžném povědomí je magnitudo považováno za jednotku, kterou měříme sílu zemětřesení a kterou si vymyslel Japonec a vědec Wadati. Avšak o její popularizaci se zasloužil jistý Charles Richter. Richterovu stupnici používáme vlastně k hodnocení zemětřesení dodnes. A jak se zdá, jsme s ní spokojeni. Taková je oficiální verze.

 

Málo se ví, že tenhle Richter měl svérázný smysl pro humor a byl velkým vyznavačem nudismu. Což bylo něco, s čím jeho spíše puritánsky založená manželka naprosto nesouhlasila. Její manžel byl vědec a měl by se podle toho chovat, říkala a věřila tomu. U Richterů bylo výbušno. Hádky byly na denním programu a pro velký úspěch probíhaly některé i mimo program. V atmosféře věčného kraválu, výstupů a bouchání dveřmi Charles Richter původně používal magnitudo jako stupnici naštvanosti své manželky. Její výbuchy vzteku a rány dveřmi si hodnotil na stupnici a vedl si o tom pečlivé poznámky. Ostatně, byl to vědec. Když pak jeho manželka práskla dveřmi jednou provždy a odstěhovala se do Francie, napadlo ho s jedním kamarádem stupnici jednoduše použít na zemské otřesy. Rány jako rány. V tomto příběhu budeme výrazu magnitudo tu a tam používat v jeho původním významu vtipálka Richtera.

 

O něco více se příběh týká KRIZE STŘEDNÍHO VĚKU. Ta, jak víme, se skládá ze symptomů nulových vyhlídek, mizerné nálady a pocitu křivdy, postihuje muže i ženy bez rozdílu. Avšak obě formy života na ni reagují odlišně. Muže většinou vyburcuje k nesmyslným činnostem, které jim pomohou zaměstnat jejich vcelku nenáročnou část šedé kůry mozkové odpovědnou za emoce. Kupují si směšně malá a drahá auta, nebo se začínají věnovat obskurním činnostem, kde, jak zjistí, se začnou setkávat se stejně postiženými jedinci a svou domnělou krizi středního věku tak vytrvale prohlubovat do dalších stádií, ve kterých si začnou pořizovat směšně mladé a nákladné milenky, pitoreskní psíky nebo páchají teatrální sebevraždy a doufají, že se o nich alespoň jednou zmíní v novinách nebo ve večerních zprávách. Ženská část populace řeší domnělou krizi středního věku tím, že své muže ve výše zmíněných aktivitách více či méně podporují, aby od nich měly pokoj, a samy se začnou scházet se stejně domněle postiženými přítelkyněmi a snaží se najít důkazy o tom, že na tom ještě nejsou tak špatně. Popřípadě páchají skromné sebevraždy, protože na rozdíl od mužů nechtějí, aby se o nich psalo v novinách nebo se staly oživením večerních zpráv.

​

Do příběhu pasivně (nebo možná i aktivně) zasahuje VESMÍR. Tedy element, o jehož existenci nemáme sebemenší ponětí. Nicméně v současné době ochotně věříme tomu, že zhruba před 13,8 miliardami let tenhle vesmír vznikl. A to tak, že všechno bylo tehdy soustředěno do jediného bodu (přibližně) nekonečné hustoty, a to všechno se začalo z tohoto bodu šířit exponenciální rychlostí. Tolik Velký třesk ve zkratce. Pokud si myslíte, že je to přitažené za vlasy, nejste sami. Někteří jiní vědci proto přišli s lapidárně zjednodušujícím názorem, který tvrdí, že vesmír neměl žádný počátek a nebude mít tedy ani žádný konec. Řečeno jinak: byl tu, je tu a bude tu. Tato nová teorie navíc nepočítá s principem singularity. Netvrdí, že vesmír vznikl z jediného bodu. To je pro ty, kteří ve Velký třesk nevěří, velmi vzrušující zpráva. Vylučuje totiž to, že by se vesmír mohl někdy v budoucnu opět do tohoto jediného bodu (s přibližně nekonečnou hustotou) zhroutit — tedy něco, v co autoři myšlenky o Velkém třesku tajně doufali. Co si o těchto teoriích myslí vesmír, se neví.

​

A v neposlední řadě je obsahem knížky FOTBAL. Ano. Ta posvátná hra, při které se dvojice týmů čítajících zhruba po jedenácti hráčích, snaží křikem, nohama nebo vnějším povrchem hlavy dostat míč do soupeřovy brány, vyplněné brankářem a sítí. V našich končinách se na téma fotbalu moc nežertuje. A o to méně o fotbalistech. Proto je také Magnitudo svým způsobem unikátní. Posvátnost fotbalu ignoruje.

​

A v poslední – i když vlastně v té úplně první – řadě jde o MEZILIDSKÉ VZTAHY. O charakter. Odhodlání. Odvahu. Přátelství... a další jim podobné, o kterých se točí filmy a píší knihy, ale v reálném životě aby je jeden pohledal. Zejména pak v krizových situacích. Magnitudo je vlastně knížkou pro ženy. Ženy mají totiž mnohem vyvinutější smysl pro humor než muži. Považují totiž humor za prostředek, nikoli cíl. Z tohoto prostého důvodu to jsou právě ženy, kdo dokáží příběh knížky Magnitudo patřičně ocenit. Proč? Magnitudo je totiž knížka o fotbale pro ženy. Magnitudo je příběh o mužích pro ženy. Je to příběh o vztazích pro ženy. Je to i příběh o drogách pro ženy a v neposlední řadě je Magnitudo i příběh dvou kamarádek pro ženy. A stranou nelze ponechat ani tu skutečnost, že statisticky je žen více a za knihy utrácejí všeobecně více než muži. Takže, dámy, utrácejte TADY.