Z ARCHIVŮ HISTORIE ŽIVOTA POD PSA

Jak vznikly příběhy pod psa? Jistěže nevznikly tak, že by se zčistajasna objevil nápad a ten se začal promyšleně realizovat za podpory štědrých sponzorů. Kdepak. 'Příběh' příběhů pod psa má dlouhou historii plnou odboček, zvratů, náhod a i slepých uliček.

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA I.

Robert s Martinem sedí v Zanzibaru (což býval podnik na Americkém náměstí v Praze,) a objednávají si první Tequilu. Oba probírají osud nepotřebného scénáře podle knihy Robin. (Ten si vyžádala jedna nejmenovaná osoba z TV Prima a pak se k němu již neměla, jak to tak chodí.) Zatímco Martin na něj chce zapomenout, Robert o něj bojuje. Při druhé tequile se objeví možnost scénář zcela přepsat (aby se autoři vyhnuli patálii s autorskými právy) a vydat jej jako knížku. Jenomže stojí svět o další veselé příběhy rozverného psíka, když velká část psisek vede život nepříliš radostný? Třetí Olmeca. Ne. Nestojí. Čtvrtá Olmeca. Na svět se dostává myšlenka příběhů o psech podle skutečnosti. Pátá Olmeca. Robert pronáší legendární větu – dramatická pauza – „Ty v…e, napíšeme příběhy z útulků". Ozvěna věty ihned dopadá na dno šesté Olmecy a vzniká námět. Zatímco Robert se snaží vnést zpět do hry původní scénář, Martin již zaměřuje svou laxní pozornost na příběhy z útulků. Jejich autenticitu a odvážně se zabývá i myšlenkou charity. Oba odcházejí vedle do rumového baru Sbohem rozume. Ačkoli o škodlivých účincích alkoholu se popsalo bezpočet tun papíru, o jeho inspirativních účincích se cudně mlčí. Což je škoda. Například celá šedesátá a sedmdesátá léta by bez něj byla z hlediska kulturní historie zcela opomenutelná. Příběhy z útulků žily i druhý den. Koncept byl takový, že malý štáb bude objíždět psí útulky a na dvě kamery filmovat výpovědi majitelů těchto útulků o osudech jejich svěřenců. A to formou zcela odlišnou od tehdy ještě srstnatého projektu Chcete mě. Mělo to být realistické, drsné. Bez obalu. Bez roztomilých štěňátek. Což potěšilo opět Roberta, který se stále nevzdával proniknutí na televizní (nebo aspoň počítačové) obrazovky. Toho se ostatně nevzdal dodnes. A obsah těchto rozhovorů pak měl vyjít knižně pod již zmíněným názvem Příběhy z útulků. Ambiciózní producentsko-vydavatelský záměr narazil na dvě věci. Na komplikovanou komunikaci s majiteli (provozovateli útulků) a na nepoddajnou veličinu zvanou čas. Nemyslete si. Natočit třeba i minutový dokument tak, aby za něco stál, zabere minimálně půl dne. Plus další den na střih a postprodukci. Chtě nechtě se z producentsko-vydavatelského záměru stal jen záměr vydavatelský. Uznejte sami, člověk by si neměl nakládat víc, než sám uveze. Nebo dokáže přinutit někoho jiného, aby to uvezl za něj. Teď šlo o to tenhle vydavatelský projekt správně uchopit a kutálet tím správným směrem. Bylo třeba udělat další krok a přizvat (dalšího) třetího do party. Tenhle třetí krok pak celý projekt nasměroval směrem, kterého se drží dodnes. A byl zásadnější než všechno to, co jsme si doposud popsali. V příštím pokračování přijde řeč na stěžejní osobu celého Života pod psa. Veroniku.

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA II.

Martin s Robertem opět navštívili bar Sbohem rozume a tam dochází k závěru, že ve třech se to lépe potáhne. Zazněla tedy otázka: kdo bude tím třetím? Po chvilce dramatického ticha si na ni odpovídají jednoznačnou odpovědí. Bude to Veronika. Excelentní volba. O Veronice oba věděli, že rozezná jednotlivá psí plemena, dokáže je zařadit podle druhů, čeledí a řádů. Že zná osobně spousty lidí, kteří disponují stejnou schopností. A stejně tak i celou řadu psů (kteří ne nezbytně disponují tímtéž). A že bude více než plnohodnotným třetím členem redakční rady. A navíc má svého psa (Maryji, R.I.P.). A taky že jo, jak se později ukázalo. Nejprve však bylo třeba Veroniku ke spolupráci přesvědčit. Následně byl tedy sepsán email, který odesílá Martin, a ve kterém oba shrnuli svou vizi tak, jak ji oba viděli přes dna sklenic a bezmezně věřili v její jedinečnost a perspektivu. Zhruba dva dny po odeslání přichází diplomatická odpověď. Ta je zde a je zveřejněna se souhlasem autorky ... ehm.

"Cus Otče! Obsahove nerozumim, na co ta kniha ma byt. Podle me je sice moc fajn psat pribehy psu z utulku...ale jaky pribehy? Ma to byt proto, aby se zvysila povedomost o tehlech institucich? Ma to byt proto, aby si lidi uvedomili, ze se maji chovat zodpovedne ke svymu psovi? Ze kdyz k sobe neco pripoutas, neses za to zpodpovednost? Ma to byt proto, aby si květinove zachranarky uvedomily, ze sem NEMUZOU tahat nacerno psy z jinych zemi, ze se stavame nejvetsim utulkem evropy? Ze nam sem diky temto psum zanesly spoustu chorob, ktery uz tady nebyly? Ze nekdy smrt neni to nejhorsi, co se ti muze stat? Jaky pribehy to maji byt? Protoze pokud jen dojemna zalezitost pro "květiny", je to vysoce kontraproduktivni a poskodi to hlavne psy. Takovej komercni zajem bych nepodporila a naopak by me velice nasral. A nasral by asi i lidi z utulku, kteri maji plny ruce prace ty preplneny kotce ukocirovat. Takze vlastne me v prvni rade zajima - PROC to budete psat."

Ponechme stranou oslovení Otče. To nemá nic společného s profesí, ani rodinnými vztahy …prostě nevrtejme v tom. Jak vidno, obsah odpovědi byl dílem hodným pro textového pyrotechnika. Na druhou stranu právě takovýto semtexový email posunul prvotní myšlenku zase o kus dál směrem pryč od naivity. To protože v té odpovědi je základ toho, na čem se už za týden začal budovat literární počin s názvem Život pod psa.

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA III.

K Martinovi a Robertovi se přidává Veronika a tato trojice si začíná říkat redakční rada. A začínají se tvářit důležitě. První zásadní změnou bylo to, že se pracovní schůzky přesouvají ze Zanzibaru do restaurace Sokool (Dnes Vinohradská tělocvična). To je podnik přímo zabudovaný do budovy Sokolu Vinohrady. Tato změna sídla je zapříčiněná především tím, že nedaleko odtud bylo Veroniky oblíbené parkoviště. Změna prostředí s sebou přináší i změnu přístupu. A především celá věc nabírá mnohem rychlejší tempo a méně teoreticko-intelektuální směr. Veronika se ukazuje jako člověk na svém místě. V krátkém proslovu oba zbylé členy rady seznamuje s celkovou situací, vyvrací některé jejich dosavadní názory a namísto uplakaného přístupu k celé věcí navrhuje přístup edukativní. Po krátkém aplausu dochází k vzájemné shodě a k tomu, že vše, co se kdy v plánované knížce objeví, bude založeno na skutečnosti. A to i takové, která se ne vždy všem pejskařům bude nezbytně líbit. Zaznívají slova jako kontroverze, šok, racionalita. A taky slovní spojení jako bez obalu, bez skrupulí – a to se musí zapít. Výsledkem první redakční rady je tedy posun od kreativní obsese ke kolektivnímu disciplinovanému autorství. A také to, že je třeba začít hledat zdroje a náměty pro jednotlivé povídky. Již o několik týdnů později představuje Veronika zbytku redakční rady Ivana. Ivan přišel s jedním ze svých asistenčních psů, promluvil a zvítězil (pes spal). Ukázal se jako bezedná studnice nápadů, námětů, postřehů a především přístupu, kterým si všechny získal. Aniž by to Ivan možná sám tušil, stal se duší celého projektu a většina povídek v knížce je založena právě na jeho vyprávění, postřezích a historkách. Je to jeden z těch lidí, které můžete poslouchat celé hodiny a když si potřebujete odskočit, požádáte ho, aby s vyprávěním počkal.

Redakční rada se rozhodla postupovat tak, že jednotliví autoři píší své povídky na dané téma. To odlišuje tuto knížku od mnoha podobných, které jsou „knihami vymyšlených povídek“. Život pod psa jsou také povídky. O tom žádná. Ovšem jejich jádrem je vždy skutečnost, na kterou je vhodné v rámci výše zmíněného edukativního přístupu, poukázat. Pracovně těmto skutečnostem říkáme (podobně jako účastníci jednoho vědeckého semináře na téma anekdoty) nešvary. A takové nešvary nemají na svědomí psi. Ostatně psi o podobném slovu nemají ani ánunk. Mají je na svědomí lidé. A na ty se nyní rada strategicky zaměřila, aby je mohla tepat (proč se nešvary tepou, to je otázka lingvistická a sem nepatří). Z první schůzky s Ivanem pořizuje Veronika sáhodlouhý záznam a ten se stává základem pro vznik prvních povídek. Redakční rada oslovuje první potencionální autory s nabídkou honorovaného (ano, fakt placeného, byť mizerně) psaní. Ačkoli by si člověk myslel, že taková nabídka bude pro autory zajímavou výzvou, opak byl mnohdy pravdou. Nemálo z oslovených se řídilo pravidlem o tom, že slibem nezarmoutíš. Ovšem naštěstí se našli i tací, kteří povídky na daná témata dodali. O nich si v krátkosti něco povíme v dalším pokračování seriálu.

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA IV.

Vzniká první povídka podle skutečné události. Ke zpracování ji dostává Dana Smékalová (mj. fantasy román TaPati). A je to povídka inspirovaná osudem jezevčího psíka Toníka. Dana se zhostila úkolu více než na výbornou. O tom svědčí i to, že během testovacích čtení mi jedna z respondentek málem omlátila tuto povídku o hlavu, a korektorku rovnou rozbrečela. Dalším autorem, kterého v tomto díle ještě zmíníme je Robert Lubena.

ZE ZÁKULISÍ POVÍDEK

Povídka o Smutném osudu jezevčíka Toníka byla inspirována jedním psím nalezencem, jezevčíkem Antonínkem. I když je povídka velmi, ale velmi smutná, stěžejní hrdina žije si svůj veselý krátkonohý život v Praze, dalek veškerého zlého, co se mu mohlo přihodit. Z útržků o Antonínkově minulosti sestavila Dana Smékalová něco tak srdcervoucího, že ani korektorka tuto povídku nechtěla nahlížet dalším, kontrolním čtením. Pokud se tedy chyby v povídce vyskytnou, je to proto, že to korektorku složilo.

Antonínek, nyní s příjmením Prause, klepe si svůj aktivní 14. rok života v rodině velmi šikovné pejskařky a oficiální instruktorky klubu Obedience CZ Lucky Prause. Naštěstí byl ušetřen náročných psích aktivit, ale také tedy titulů, které Lucka sbírá se svou fenkou křížence Vendulou. Museli jsme si to nechat vypsat, bo tohle si prostě jako normální člověk celý nezapamatujete:

Vendulčiny složené zkoušky: OBZ, OB1, OB2, OB3, GH1, ZZO, ZOP, BH, MA1, MA2, CT, HtM1, DwD1, F1, MD1 (titul Master of Dogdancing MoD1), DwD2, MD2

Vendulčiny úspěchy v obedience:

MČR OB-Z 2008 – 1. místo
Joop De Reus (Rakousko) GH1 – 1. místo
Zimní Brno OB2 - 1. místo
MČR OB-2 2009 – 1. místo
MČR OB-3 2010 – 4. místo
O pohár Slovanky 2010 OB3 - 1.místo
Zimní závod Brno OB-3 – 2. místo
Závod ANF 2013 - 1. místo
… a další závody s úmístěním

A protože toho má Vendula už hodně a všichni Lucku podezíráme, že je to pouze klika, neb má chytrýho psa, pořídila sobě psa ještě jednoho, kontrolního, border kolii Čeňka. Čeněk je zatím dorostenec, 2 D postavy, už cvičí, ale zatím se čeká, až zesílí a rozhodčí ho uvidí i z anfasu.

Antonínek těch psích kousků umí také docela hodně, jenže je vykoná v případě, že se mu chce, nebo že z toho něco dobrého kyne. Je to prostě jezevčík, to je málo platný.

Takže pejsek, co začal svou životní pouť jako špatný dárek, změnil svůj statut díky Lucce na privilegovaného, důstojného, obletovaného a velmi rafinovaného člena jedné báječné rodiny. (Je snad jasný, že za těch skoro 14 let už je má Antonínek dostatečně vycvičený tak, jak jen jezevčíci dokážou).

Vendulčiny složené zkoušky: OBZ, OB1, OB2, OB3, GH1, ZZO, ZOP, BH, MA1, MA2, CT, HtM1, DwD1, F1, MD1 (titul Master of Dogdancing MoD1), DwD2, MD2

Vendulčiny úspěchy v obedience:

MČR OB-Z 2008 – 1. místo
Joop De Reus (Rakousko) GH1 – 1. místo
Zimní Brno OB2 - 1. místo
MČR OB-2 2009 – 1. místo
MČR OB-3 2010 – 4. místo
O pohár Slovanky 2010 OB3 - 1.místo
Zimní závod Brno OB-3 – 2. místo
Závod ANF 2013 - 1. místo
… a další závody s úmístěním

Antonínek těch psích kousků umí také docela hodně, jenže je vykoná v případě, že se mu chce, nebo že z toho něco dobrého kyne. Je to prostě jezevčík, to je málo platný.

Dnes o našem figurantovi Honzovi Křížovi - Povídka Těžko na cvičišti, lehko na bojišti byla inspirována jednou zásadní „skutečností“ ze života našeho skvělého figuranta Honzy Kříže. Honza je velmi skromným, o to však zajímavějším člověkem. Snoubí se u něj láska ke zvířatům s… nebojím se říct - s citem pro lidi. Možná i proto je skvělým figurantem schopným pracovat v podstatě s jakýmkoli psem, neméně pak s jakýmkoli psovodem. Zřejmě i proto byl v roce 2014 ohodnocen třetí příčkou v anketě Kynolog roku, v kategorii Figurant roku. Zaslouží si to, to mi věřte. A co konkrétně bylo inspirací pro tuto povídku? Ta „skutečnost“ je hmotná, je jí 5 let, a je to vlastně na Honzovi to úplně nejlepší. Je to jeho dcera Viktorka. Viktorka vyrůstá odmala v kynologické rodině, není tedy divu, že již jako malé štěňátko… pardon, děcko, zvládá pracovat s velkými psy. V batolecích letech vyhrála svůj první závod v poslušnosti coby pejsek Azorek (nádherná chůze u nohy a jako jediná ze všech psů zvládla perfektní plazení) , ale čím je starší, stává se čím dál tím víc psovodem. A taky trošku figurantem, zřejmě po tatínkovi.

S laskavým svolením rodičů můžete vidět Viktorčí pokroky na poli kynologie na přiložených fotografiích. Jednou jako psovod nacvičující zadržení s vlastní argentinskou dogou Beauty of White Furia Infernalis z chovatelské stanice své maminky Andrey a jednou jako mikrofigurant odrážející útok bílého švýcarského ovčáka Baica Ancilia.

Další Argentina, Apocalyptica Furia Infernalis, ukusuje Honzovi obličej.

Klikněte. Obrázek se zvětší

Robert si vymazlil povídku, která na pozadí vcelku nezáživné smrti jedné důchodkyně, ukazuje čtenáři to, jaký osud může potkat psíka, který se stane překážkou v dědickém řízení a o tom, jak podle a zbytečně se dá taková překážka odstranit. Robertova povídka sice nikoho nerozbrečí, ale ukazuje, jak někdy právo neprávem vítězí nad rozumem. Roberta jinak nejspíš (ne)znáte coby scénáristu legendárního Ptáka Loskutáka z TV Nova.

Povídka o asistenčním psovi, která vznikla na základě kratičké zmínky z vyprávění Ivana (jinak hlavního inspirátora). Autorem je Martin Hobrland a zmíněná kratičká zmínka je zabalena do příběhu výčitek svědomí bývalé bachařky z komunistického vězení. Martin přispěl i povídkou o samozvaných psích záchranářkách, a temnou sci-fi a komickou taškařicí o nahánění zaběhnutého psa s dost mizerným koncem (ne pro toho psa).

Další autorkou, na kterou je třeba prstem ukázat, je Lucia Eggenhoffer. Mimochodem ta samá Lucia, která přesvědčila ke spolupráci Guníka. Jinak pejska z obálky a vyfotila ho nesmírně složitým fotoaparátem. Lucia je totiž vynikající fotící fotografka. Lucia přispěla s povídkou na téma, které nemá skoro žádnou publicitu. A sice na téma osudu chrtů, jejichž údělem se stanou dostihy. Brilantně napsaná povídka na vás čeká kdesi uprostřed knížky a bezesporu přiměje k zamyšlení. Více o Lucii na jejích stránkách.

Abychom měli obsah povídek vyvážený, bylo třeba také pohladit po duši. Přinést trochu té lásky a porozumění. Na toto téma napsal (naprosto sám) jednu krásnou povídku Michal Babka (Dokonalá láska) Nejedná se vlastně ani tak o povídku, jako spíše jakési zavzpomínání na jeho osobní zkušenost s jedním pejskem, se kterým ho svedla dohromady taková nehezká situace.

Povídky se nám postupně kupily. Někteří autoři povídky nedodali, popřípadě setrvávali v jakési „slibní“ fázi. To samozřejmě zamrzelo, produkci zpomalovalo, ale na druhou stranu vybičovalo Veroniku ke dvěma podstatným věcem.

Z ARCHIVŮ HISTORIE POD PSA V.

Veronika se odhodlává k vlastnímu literárnímu počinu. A přidává tak na hromádku další povídku. A sice o jednom velkém administrativně-psím nedorozumění s pracovnici sociálky. Jádro její povídky je pravda. Druhá věc, ke které se Veronika vybičovala bylo to, že našla dalšího autora. Tedy autorku. A sice Zuzanu. Na její stopu Veroniku přivedl její famózní facebookový deníček ZůzaStorky. Zuzana je mimochodem vskutku zajímavý exemplář našeho (lidského) druhu. Horká hlava. Její druhé já o ní říká, že společné zážitky s ní končí v mlze, pod stolem, v hašišovém doupěti, či ve VIP salónku některé rockové kapely... dle nátury a výdrže spolupařiče.

Jak vidíte, cesta k vydání nebyla úplně jednoduchá. A to nebyla řeč o designu obálky, o grafice, korekturách, sazbě a tisku. Výsledek? Fajn pocit z dobře odvedené práce. A chuť si to celé znovu zopakovat: vydat druhý díl.