Ondřej Týbl

Na čaji s Tálibánem

Anotace

O cestě Afghánistánem

Tahle knížka je o mé cestě ze stanice pražského metra Opatov do dalekého Afghánistánu. Stopem. Je o tom, co se vám může přihodit, když se nečekaně objevíte na hranicích Afghánistánu, aniž byste měli jakýkoli plán. Neznali tamní jazyk, kulturu nebo historii. Ale přesto se z nějakého zvláštního důvodu rozhodnete hranici překročit a nasát místní atmosféru. Přesně to jsem v létě roku 2023 udělal a až později jsem zjistil, že jsem nevhodně oblečený, že mám nevhodně dlouhé vlasy a samozřejmě i nevhodné názory. Ale přesto se mi tahle země až překvapivě otevřela. Hledal jsem náhodná setkání s obyčejnými lidmi i Tálibánci, abych zjistil, čeho se bojí, z čeho mají radost nebo co si myslí. A to se snad povedlo. Afghánistán je země, kde vás nenechají jít po ulici samotného, protože se vždycky najde někdo, kdo si s vámi chce povídat nebo se prostě jenom zajímá o to, kdo jste. Pokusím se tedy popsat, co jsem na vlastní kůži zažil a co se od lidí dozvěděl. Nic víc, nic míň. Jen prodávám tak, jak jsem nakoupil.

TO SI CHCI KOUPIT

Galerie

Fotogalerie mé cesty Afghánistánem

Tady si můžete prohlédnout a zprostředkovaně nasát atmosféru.

...a dále, až k Čínské hranici. Cestopis pojednává zejména o epizodě, kdy jsem přejížděl tajuplný Afghánistán.

Přijel jsem z Íránu. Pak následovalo bývalé centrum perské kultury – Hérát, který dnes zeje v troskách; Kandahár, kde bylo založeno hnutí Tálibán; samozřejmě Kábul; hornatý střed země skýtající pozůstatky kdysi dominantní buddhistické víry; okolí Džalálábádu, kde by mi o rok dříve ještě na místě podřezali hrdlo; až nakonec přechod do Pákistánu.

Po přechodu íránsko-afghánské hranice vás čeká převážně... nic. Poušť a sem tam nějaká ta vesnička. Žádnou idylku jako na českém venkově s rybníčkem, hospůdkou a stanicí dobrovolných hasičů nečekejte.

Často vesnice vypadají, jako by pamatovaly samotného proroka Mohameda. Jednopatrové domky jsou většinou bez elektřiny a dokonce i bez oken. Ono v tom vedru je lepší radši ani žádná okna nemít.

Takhle v poledne, když je největší pařák, venku na nikoho fakt nenarazíte. Maximálně občas nějaký chlapík, který se vyvaluje ve stínu na zápraží.

Znalost angličtiny svých spolucestujících jsem otestoval, když jsem ukázal na tuhle hezkou poznávací značku. Vypadali, že skutečně nerozumí. Až později jsem zjistil, že číst ani ve svém rodném jazyce neumí více jak polovina obyvatel.

Tady máme příjezd do města Hérát. Když se tu prohnali Mongolové, měli vyvraždit kompletně celou populaci více jak jednoho a půl milionu obyvatel. To bylo ale ještě před tím, než město zažilo období své největší slávy, kdy bylo jedním z největších měst na světě. Hlavně co se týče oblečení se to tady od středověku snad ani nezměnilo. A přibyly žluté tuk-tuky.

Fotografie hlavní třídy v afghánském měsrě Hérát

Hlavní třída v Hérátu je plná obchodů se vším možným. Teda vlastně vůbec – k tomu, aby si člověk mohl koupit SIM kartu, je potřeba se registrovat pomocí počítače. A najít fungující počítač s obsluhou nebylo vůbec snadné.

Obyčejný den na obyčejném místě může vypadat třeba takhle. Chlapi sedí a čučí. Nuda v Hérátu.

Afghánská móda se mi líbí. Kromě barevného hábitu se nosí často i čepeček a šátek, který si chlapi často hážou jen tak ležerně přes rameno. Dámská móda tak barevná není.

Fotografie hotelového pokoje v afghánském městě Hérát

První večer jsem se ubytoval ve skutku luxusním hotelu. Celá tahle místnost jen pro mě!

Zemědělství. Úroveň mechanizace asi není třeba popisovat.

Fotografie autobusového odpočívadla v Afghánistánu poblíž města Hérát.

Povinná přestávka na modlení. Vyskákali jsme z autobusu, ale nejdřív je potřeba se hezky umýt.

Fotografie dálničního odpočívadla v Afghánistánu.

Tohle odpočívadlo se sestává kromě benzínové pumpy, jednoduchého obchodu a umývárny samozřejmě ještě z mešity.

Kandahár, hlavní město Tálibánu. Tady to všechno začalo a taky to tu pokračuje. Pár místních se holedbalo, že se tady z toho plánuje udělat hlavní město. Čistě podle toho, jak centrum vypadá, si však člověk připadá spíš jako v pekle.

Město si během dlouhé války prošlo drsnými boji, což se tu taky podepsalo. Můj místní přítel, se kterým jsem se dorozumíval hlavně rusky, tenhle pohled shrnul slovy „kak v Indii“.

S tímhle kouzelným dědečkem, který tu jen tak posedával, se nešlo nerozdělit o hroznové víno. Vypadal jako nějaký fakír, který se každou chvíli může nadzvednout a odlevitovat o kus dále.

Oblast kolem Kandaháru je asi nejstriktnějším územím v celém Afghánistánu. Ženu bez zahaleného obličeje tu nepotkáte. Tady zrovna jedou společně s muži na korbě. Jinak se ale ženy přepravují v kombi autech zásadně v kufru, aby nebyly v kontaktu s muži, kteří sedí na sedačkách.

Noční vlci z Kandaháru I.

Noční vlci z Kandaháru II.

Noční vlci z Kandaháru III.

Noční vlci z Kandaháru IV.

Noční vlci z Kandaháru V.

Noční vlci z Kandaháru VI.

Fotografie prodejce čisticích zubních klacíků v Afghánistánu.

Prorok Muhamad si prý čistil zuby tímhle klacíkem. Doba pokročila, ale tímhle klacíkem si lidé v těhle končinách čistí zuby stále. I bez pasty to ale funguje překvapivě dobře.